Zvířecí hřbitov v Londýně

 aneb

„Věrný až do smrti“

Koncem minulého roku jsem v českém tisku narazila na zmínku o hřbitovu pro válečné zvířecí hrdiny. Po několika dnech pátrání jsem odhalila jeho pozici v Londýně, městské části Ilford. Hlavním „lákadlem“ se mi stala představa, že uvidím poslední místo odpočinku vlčáka Anta(Antise). Za svého času mediálně proslulého a hrdinného letce RAF, který byl původem z Francie, ale sloužil pro dobrou věc s českým pánem Vojtěchem Bozděchem. Přes pohnuté měsíce štěněcího věku, kdy utíkal s pánem z Franice či přes více jak 30 náletů na Německo, se dožil 14ti let po vážné a dlouhé  nemoci. Tento věk je podmíněn řadou úrazů, které Ant za svojí službu prodělal. Po jednom z náletů se zraněný Ant setkal s prnceznou Alžbětou. Za svůj život se setkal například i s králem Jiřím VI. Dostalo se mu mnoha poct, řádů i ocenění, ale jeho hrdinou duši nedokáže vyčíslit nic. Je to jeden z mála vyznamenaných zvířecích hrdinů, kteří sloužili ve 2. světové válce.

Za několik dní po zjištění jsem s přítelem odjížděla na výlet do Londýna, ale bohužel nám čas nepřál a my se na hřbitov nedostali. Na Velikonoční prázdniny jsme vyrazili znovu a tentokrát již s kupou svíček, sirkami, GPS mapou a odvahou na hřbitov vyrazit.

Z centra Londýna jsme museli metrem. Jeden přestup a skoro 50 minut jízdy pod i nad zemí nás dovedlo do Ilfordu. Část města s rázem větší vesničky a místní magistrálou.  Po složité cestě autobusem jsem vystoupili v neznámé krajině. Velikonoční neděle byla poznat, protože u mnoha malých domečků stálo i několik aut. Naše zraky se upřeli k místní ženě, která by nám mohla poradit. Po jejím velice neochotném navigování jsem se dostali k místní magistrále a ohradě s koňmi. Několik málo metrů a narazili jsme na značku, která označovala směr hřbitova. Protože hřbitov spadá pod PDSA (místní síť veterinárních klinik), nebylo složité odbočku s názvem „Ilford PDSA Animal Cemetry“ minout. Hned za rohem na nás laškově pokukoval přízemní domeček se zahrádkou, pítkem pro ptáčky, lavičkou a malou brankou. Podle fotek z internetu jsme mysleli, že hřbitov má vlastní vstup z ulice, ale bohužel opak byl pravdou. Po projití dalších dvou ulic jsem se vrátili ke klinice a přemýšleli co dál. Ordinační hodiny nebyly, ale branka nebyla zamčená. Nabrali jsme odvahu a vstoupili na pozemek. Po několikanásobném zvonění se nám nedostalo odezvy. Kliniku jsme obešli a v rohu parkoviště s trávníkem na nás vykoukla povědomá branka a poutač. Ano, konečně jsme to našli!

Malá vrátka na hřbitov byla také odemčená, takže jsme se moc neostýchali a vešli. Následoval velice smutný, ale přjemný pohled. Udržovaný trávník, navigační plánek kde jsou pohřbeni významné osobonosti zvířecího světa a i místní domeček. Na plánku jsme vyhledali hrob Anta a kocoura Simona(jediná vyznamenaná kočka). U Saimonova hrobu jsme chvilku pobyli. Narovnali jsme dva věnce (jeden byl od organizace PDSA a druhý od neznámého fanouška, který přiložil i Saimonovu fotografii) a zapálili svíčku. U hrobu Anta jsme i uklidili čerstvě posekaný trávník, který byl na náhrobku. Mě osobně udivil český nápis, ale v hlouby duše jsem v něco takového doufala. „Věrný až do smrti.“

Na hřbitově odpočívá na 3,000 mazlíčků a z toho 12 válečných hrdinů. Protože hřbitov byl vystavěn 1920 a vysvědcen roku 1949, většina hrobů je z tohoto období. Některé hroby jsou již bez čitelných náhrobků, některé jsou již zrušené a staré, dřevěné desky se jmény leží v rohu hřbitova pod tůjí. Naleznete tu řadu psů i koček. Již méně obvyklé, ale najdou se, jsou králíčci, opičky či myšky. Nutno však uznat, že všichni mají místo věčného odpočinku zvelebeno přímo božsky. Roku 2006 bylo na rekonstrukci, opravu a úpravu hřbitova věnováno 50,000 liber (= 1 500 000Kč). Rekonstrukce trvala necelé dva roky. V dnešní době patří ke hřbitovu i zahrada vzpomínek či domeček ve kterém najdete všechny potřebné brožury nejen o PDSA, ale i životních příbězích zvířecích hrdinů a rekonstrukci hřbitova. Propagačního materiálu bylo na místě víc než dost a několikrát jste byli nápisy vyzvání k jejich přečtení a vlastnění. V domečku byl znovu plánek hřbitova, staré fotky a životní příběhy. Na pravé straně od vchodu vysela v rámečku fotka Simona.

Při odchodu jsem se neubránila slzám, protože mi všech těch mazlíčků a jejich pánů bylo líto. Některé staré hroby sice jejich majitelé i po neuvěřitelných 50 letech ošetřují, ale i tak to člověka vezme za srdíčko.

Kéž by se o tomto místě více vědělo a dostalo se mu náležité ústy i u nás. Náš hrdina leží tisíc mil od domova a na jeho hrob skoro všichni Češi zapomněli.

Můj dík patří místní veterinární klinice, která i přes Velikonoce umožnila vstup na hřbitov a mému příteli, který byl ochotný tuto cestu podstoupit.

Kateřina Pánková a Lukáš Krincvaj

http://shetlandska-hvezda.cz/

vloženo s laskavým souhlasem autorky